Čteme z l’Humanité (123)

Michel Butor: „Abych psal, vnímám obrazy umělců“

Setkání. Autor Pozměnění (1957) již nepíše romány. Oddává se poezii umělců, které miluje, mezi nimi Miquela Barcela, se kterým vydává novou knihu. Je čestným hostem festivalu poezie v Lodeve (od 16. do 21. července). Mluví o svém díle, s rozvahou, o svých cestách a myšlenkách o stavu světa.

Za jakých okolností jste se seznámil s katalánským umělcem Miquelem Barcelem?

Michel Butor. Setkání se konalo u příležitosti vydání Rozdílnosti a způsobilo, že vydáváme společně knihu. Navštívil jsem ho a pózoval jsem mu pro svůj portrét. Minulý rok Pětka natočila film podle mého scénáře pro jeho seriál „Otisky“. Vrátil jsem se k Barcelovi s režisérkou. Ukázal mi jeden černý sešit, ne album, naplněný jeho kresbami. Bylo to velmi krásné. Pomyslel jsem si, že by bylo z čeho vytvořit společnou knihu. Nedávno vydané dílo věrně odráží tento sešit. Umělec kreslí štětci, kterými roztírá po papíru zředěnou Javelovou vodu. V podstatě je to protiklad lavírované kresby. Kniha je černá a témata se točí okolo ideje kostry a zvířecí říše. Odtud opakující se motiv  tance mrtvol a kruhu čarodejnic. Je tam zřejmý odkaz na Walpuržinu Noc Fausta od Goetheho. Po velké noční scéně Walpurgy z prvního Fausta, je vložena část nazvaná Sen noci Walpuržiny, složené ze strof o čtyřech verších, každý je spjat s nějakou osobností. To byl pro mě zdroj inspirace. Na každou stranu jsem napsal jednu strofu. Walpurga je vlastní jméno jedné germánské figury. Není ani čarodejnice, ani světice. Oslavujeme její noční vzpomínku na letní slunovrat. Upřednostnil jsem dát jako titul díla Jedna noc na mostě v Chauve, v odkazu na hudbu Musorgského.

Co je pro vás symbolické v Barcelových kresbách a co vás podněcuje k přeměně do slov.

MIchel Butor. Má mimořádný talent. Umí vytvořit obraz nějakého zvířete třemi tahy štětcem. Vytváří dvojité a symetrické obrazy, jako v Rorschachově testu, když překládá jednu stranu na druhou. Na některé přidává trochu bílé kvaše. Jsou tam zadržené ryby, příšery, sirky, pochodně; celá různorodá společnost, která se třepotá uvnitř stránek. Snažil jsem se nechat toto vše promluvit, abych trochu provedl představivostí toho, kdo prolistuje tuto knihu, abych mu ukázal cestu. Chci jednoduše pomoci divákovi. Pracuji hodně tak, že vycházím z knih kreseb umělců, do kterých vkládám text. Tvořím tedy neobvyklým způsobem, kdy se převrací úlohy. Při starých textech přemýšlím o svatých textech, vycházím od napsaného, abych přešel k obrazu. Je to iluminace. Já poslouchám obrazy.

Návrat k čarodejnicím a sabatu, které mají dlouhé literární potomstvo, když přemýšlíme o Goethovi, Micheletovi, Hugovi, je to pro vás výzva, že hledáte nový přístup?

Michel Butor. Je to zcela v pokračování této tradice. Tyto ubohé čarodejnice, necháváme je zobrazovat ve všech barvách! Byly to často statečné ženy, které se pokoušeli pomoci svým následovníkům. Sloužily jako vyslankyně. Téma je bohaté, stále aktuální. Nejsme v naší společnosti jako nikdy, svědky honů na čarodejnice?

Mluvme o vaší pracovně. V jakých podmínkách píšete? Kolik hodin denně tomu věnujete?

Michel Butor. To záleží na jednotlivém dni. Hodně cestuji. Mám život spíše neuspořádaný. Když jsem doma v klidu, usadím se ke stolu v mé velké pracovně k oknu, které dává výhled na stromy. Usadím se tam hned po obědě, abych neriskoval, že podlehnu nežádoucímu spánku. Takže se dávám do práce ke čtrnácté hodině. Až do devatenácté hodiny. Čtu si, čmárám si, dělám si kopie z uměleckých knih, vkládám texty do počítače, opravuji, atd. Pracuji hodně na svých výtvorech. Předělávám dílo stokrát než je hotovo, odtud výraz čmárání. Je plné škrtů, přemístěných slov, připojování. Obecně začínám psaním do malých sešitků, hlavně když se to týká básní. Teď už dělám jenom toto. Mám dnes ve své kapse sešit číslo dva z roku 2013. Jedná se o první nástiny. Jak je popsán, přepisuji texty do počítače a pak je opravuji. Když se mi zdají blízko dokončení, začínám je kopírovat do uměleckých knih, mým přátelům, a změním ještě hodně věcí. Mohou tam být desítky předběžných verzí. Jindy se nutím k tomu, aby existovalo více variant. V mé pracovně jsou tři velké stoly. Jeden je určen pro poštu, druhý pro umělecké knihy, třetí pro počítač. Vkládám pravidelně, neboť výsledek na papíře se liší od toho na obrazovce. Dříve jsem psal velmi dobře na stroji.

Všechny vaše cesty dávají vznik textům? Píšete také ve stavu usedlosti?

Michel Butor. Rád cestuji. Hodně jsem cestoval. Doufám, že budu ještě cestovat, i když dnes potřebuji doprovod. Cesty významě vyživují moje psaní. Je množství míst, kam jsem se vracel a o kterých jsem ještě nepsal.

Zajímáte se tolik o svět v mnoha oblastech (malířství, zeměpis, hubda …). To předpokládá druh encyklopedických znalostí …

Michel Butor. Zdaleka jsem nepřečetl všechno, i když jsem četl mnoho, a také opakovaně.

Vaše vydaná díla v samostatných vydáních představují od Rozdílnosti dvanáct svazků. Není to obrovské množství?

Michel Butor. A to není všechno! Nejsou úplná ! Spisovatel ještě žije. Jsou hromady mých textů, které ještě nebyly zpracovány.

Máte čas na obyčejný život?

Michel Butor. Jistě! Mám zcela obyčejný život. Spím, jím, chodím na procházky se svými psy. Vídám se s přáteli. Jsem v důchodu, ale ještě pracuji. Držím se v proudu přítomnosti. Mám názory na jisté záležitosti.

Co si myslíte o světě, jak to s ním je?

Michel Butor. Daří se mu velmi špatně. Finance se staly šílenými. Hodně se mluvilo o skutečnosti, že jisté neblahé věci už nikdy nepřijdou, že je budeme moci zvládnout… Ve skutečnosti se nic neudělalo. Nemoc se jen zhoršuje. Jednoho dne to vybouchne. Ekonomická krize, kterou procházíme, není nic vzhledem k tomu co se stane za deset let. Je velmi možné, že se mezinárodní finance úplně zhroutí, jako za krize v roce 1929. Bylo by to ještě horší než v tehdejší době. Nebyl nacismus takřka okamžitou odpovědí na tuto katastrofu? Šířilo se to jako plamen. Tento černý mor se rozšířil tak ohromujícím způsobem! Manifestace nadšení nesmírných davů, stojí za námahu to sledovat a studovat. Přesto zůstávám relativně optimistický ohledně 22. století. Ropná stránka bude otočena. Podle mého se bakovní krize stanou takovými, že bude potřeba reformovat celý finanční systém.

A poezie? Přestal jste psát romány již před drahně časy…

Michel Butor. Nepíši romány už od padesátých let. Co se stalo? Přišel jsem do Spojených států jakožto hostující profesor. Prožil jsem tam téměř rok. Spojené státy na mě hodně zapůsobily. Naučil jsem se tam spoustu věcí. Má druhá dcera se tam narodila, což mě přinutilo uvědomit si velmi zblízka jisté aspekty jejich reality. Pocítil jsem potřebu hledat nějakou formu pro dialog s touto zemí. Napsal jsem knihu, Mobile, která způsobila nepojmenovatelný skandál během jejího vydání. Má zvláštní typografické rozvržení. Kritici nic nepochopili. Častovali mě všemi jmény. Přesto jsem nebyl první, který vydal knihu s dráždivou formou. Novináři té doby nebyli velmi kultivovaní. Bezpochyby nikdy neslyšeli o Mallarmém ani o Apollinairovi. Musel jsem se bránit, ospravedlňovat se. Tedy jsem pak přešel k jiným dobrodružstvím než je román, i když ve všem co píši je částečně zastoupen románový přístup, včetně mé poezie. V oné době si lidé zvykli na myšlenku nového románu, ale s Mobilem se to úplně ztratilo. Bylo to dokonce více než nový román, byla to nová kniha !

Nemáte ostatně rád, když vás zařazují do skupiny nového románu …

Michel Butor. Jsem nezávislý duch. Nenávidím, když
mě dávají do stejného pytle jako jiné autory, přesto že hodně obdivuji jisté spisovatele takzvaného nového románu.

Svěřujete dobrovolně své texty malým vydavatelstvím.

Michel Butor. Jsem proti kapitalistickému soustřeďování.

Jste tento rok čestným hostem festivalu poezie Hlas středomoří v Lodeve.

Michel Butor. Někteří říkají, že jsem starý romanopisec, který se stal mladým básníkem. Když jsem byl student, napsal jsem mnoho poezie, pak jsem se ponořil do románu jako novic, který vstupuje do kláštera. A pak bylo dobrodružství s Mobilem. Tehdy jsem pocítil dobrodružství knih ve společnosti umělců. To tehdy jsem se oddal poezii. Na začátku na mě staří básníci pohlíželi jako na vetřelce. To se urovnalo. V Lodeve doufám, že mě nenechají příliš pracovat. Jsem starý pán ve věku osmdesáti šesti let. Potřebuji ohledy.

Říkáte tedy, že jste vstoupil do románu jako se vstupuje do kláštera …

Michel Butor. Skutečně. Měl jsem práci bokem, protože jsem nechtěl, aby můj každodenní život závisel na prodeji mých knih. Byl bych nucen být mnohem více opatrný na to, co píšu. Bylo by třeba říkat věci, které se rychle zalíbí velkému počtu čtenářů. Soubor mých románů byl vytvořen mezi mojí první návštěvou Egypta, jde jsem získal svoje první místo vyučujícího, a můj dlouhý pobyt ve Spojených státech. Podstatné obraty v mé existenci se shodují s odjezdy, s cestami.

Jaký typ poezie budete číst v Lodeve?

Michel Butor. Všechno bude svázáno s žádostmi umělců: malířů, fotografů, hudebníků. Pokusím se ukázat, jak se zachovat ve světě, který se právě mění. Oni mně na oplátku ukáží, kde bych se mohu uplatnit s ohledem k jejich práci, ať je abstraktní nebo figurativní. Toto rozlišování už ostatně není vhodné v naší době.  Můžeme stavět kostely stejně dobře jako tekoucí vodopády, či jako pyramidy z kostek. Abych vstoupil do díla někoho jiného, do těchto cizích jeskyní, dívám se, přinutím se nechat umlčet všechny druhy věcí ve mně. Tehdy se dílo otevře a mluví ke mně. Slova tryskají jak se jim chce. Je třeba je uspořádat. V jistý moment se to podaří a vše se začne pohybovat. Jako ve vlaku. V mých básních probíhá stále světová historie, od dinosaurů a Neandrtálců až k robotům.

Pro vás je román krásný a ukončený?

Michel Butor. Ano! Nevzdávám se ho kvůli tomu, že je mi osmdesát šest let. Především si myslím, že takový román jak se píše nyní, je překonaná forma. Je třeba hledat jiné věci.

Dalo by se říci, že míříte k autofikci?

Michel Butor. Autofikce, to není vůbec nic. To je málo upřímná autobiografie, kde se srovnávají jednotlivosti. Paměti ze záhrobí, to je čistá autofikce. Tedy autofikce, to je nějaká tradice. Není tam nic nového. Dnes se píše ohromné množství románů a ohromě se vydávají. Jsou věci, které jsou ostatně velmi dobré. Přesto se mi zdá, že v obvyklém románu něco nesedí. Je to ztráta ambicí. Myšlenka, která převládá je prodej, umožnit nakladateli vydělat peníze a vydělat si na sebe. V období nového románu tyto myšlenky vůbec nebyly. Chtěli jsme změnit svět literaturou, to je mnohem zajímavější. Ten problém je vyprávět historii, pokusit se porozumět tomu, co na nás působí. To žádá závažnou literární ctižádost. Lidé jistě dělají vášnivé věci v tuto chvíli, ale my je ještě neznáme. To nové stále potřebuje čas, než se zjeví.

————————————————-
Krásná kniha pro čtyři ruce. Michel Butor, v předvečer své účasti na festivalu poezie v Lodeve (16. až 21. července), vydává s Miquelem Barcelem krásnou knihu pojmenovanou Jedna noc na mostu Chauve. Jsou to jemné variace v básnických verších a malířským způsobem, v tancích mrtvol, baletu čarodejnic a světa zvířecích koster. Dílo má italský formát, černou barvu, obsahuje sedmdesát dva kreseb Javelovou vodou na černém Cansonu. Básník se zapisuje do tradice Micheleta a Huga, přenáší do slov fantaskní svět pojatý umělcem. V Lodeve bude Michel Butor číst jednu ze svých básní: „Potřebujeme Jih/ cítit jiné oblasti/ překračovat hranice/které pro nás neexistují.“

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Čteme z l'Humanité. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s