„Bohatství, které plodí bohatství „, úvodník Paula Massona
„Přes letní malátnost, zatímco vedro zaplavilo čtvrti a duše lidí snících o dovolené sní o pohlazení od chladného písku, černé novinky o škrtech pokračují ve své jízdě. Mluví se s chladem o číslech, stále na nízké hladině. Včera se Matignon (sídlo vlády – pozn. mistral) radoval z toho, že dosáhl podepsání „pactu“ s místními společenstvími, když potvrdil pochmurné snížení jejich dotací o 1,5 miliard euro“…
Pro města, okresy či kraje, čím dál tím více pod tlakem obyvatel kvůli krizi, efekt nůžek je obávaný. Požadavky na rozpočet se zvyšují, úvěry, které klesají a na konci, zcela na konci řetězu je sociální umrtvování, které rozbíjí, sociální pomoc, která se drolí, nabídka kultury či využití volného času, které mizí.
V tomto rámci přichází parlamentní zpráva, která mluví o pokračujícím snižování návštěv prázdninových středisek a ozdravoven, což vrhá světlo na svaté právo v krizi, právo na dovolenou. Každý rok jsou Francouzi, stejně jako Evropané odjinud, trochu početnější mezi těmi, kteří neodjíždějí. Jako důvod odřeknout si dovolenou velká většina uvádí na prvním místě finanční prostředky. Dělníci a zaměstnanci jsou první, kteří jsou zasaženi touto nerovností. Co se týče dětí, kteří by se měli radovat ze skotačení daleko od domova, je dnes téměř 3 milióny (25%) těch, které nikdy neodjely.
Přesto od roku 1998 jsou prázdniny uznávané jako občanské právo. Michele Demessinová, bývalá tajemnice státu pro turistiku v Jospinově vládě, nechala zapsat toto právo do zákona proti vylučování. Tento čin přispěl k zakotvení myšlenky, která je o trochu více než že odjet na prázdniny je část sociální normy. Být toho zbaven představuje způsob vyloučení. Diskriminace zvláště násilná, když se týká dětí. Moci odpočívat, objevovat neznámá místa, setkávat se, učit se nové činnosti je podstatné pro bytí každého. „Mé vzdělání vzniklo během prázdnin“, měl zvyk říkat anglický básník Osbert Sitwell. Je pravdou, že v době jeho narození, prázdninová společnost dávala vzdělávací možnosti, ne ve smyslu učení se vědomostí jako ve škole, ale ve smyslu učení se životu, sociabilitě, samostatnosti, takových dovedností, které pomáhají být dospělým a občanem.
V šedesátých letech představovala „colo“ (od slova kolonie – pozn. mistral) dokonce jednu ze sociálních známek řízení měst levicí – nejčastěji socialisty, po celou dobu komunisty – a velkými výbory podniků (EDF (Electricité de France – pozn. mistral), Poštou, France Télecomem, SNCF, atd.) „Prázdninové kolonie radosti“ zajišťovali postarat se o děcka z lidových rodin a dovolovali jim setkávat se s těmi, pocházejícími z jiného sociálního prostředí. Generační prolnutí v solidaritě, které přinášelo bezpečí: přes nízkou úroveň života, bylo možné nabídnout dětem prázdniny.
Aby se dosáhlo znovu vybudování této možnosti, místní společenství nemohou být ponechány s tímto úkolem sami. Matignon by mohl s nimi podepsat „pakt“, který by byl projednou s čísly na vzestupu.
Co se týče dětí, které by mohly odjet skotačit daleko od domova, téměř 3 milióny z nich nikdy neodjelo na prázdniny.
mistralblog 